Základním příznakem mentální bulimie jsou opakované epizody záchvatovitého přejídání. Ty můžeme dále definovat jednak skutečností, že postižený je během této epizody, zpravidla trvající v řádu hodin (ale ani to však nemusí být podmínkou), schopen zkonzumovat mnohem více jídla, než kolik by člověk za podobnou dobu zvládl sníst za normálních podmínek.
Kromě toho je však pro tento záchvat charakteristické také to, že daná osoba po dobu jeho trvání ztrácí kontrolu nad množstvím zkonzumovaného jídla. Typicky si takovou situaci můžeme představit tak, že jednoduše není schopna s jídlem přestat, anebo se alespoň rozmyslet nad tím, čeho, kolik a kdy sní.
Samotné nezvladatelné přejídání však skutečnou mentální bulimii nedělá, mluvíme o ní proto jednak až tehdy, kdy k těmto záchvatům dochází přinejmenším po dobu tří měsíců, a to alespoň dvakrát za týden.
Zároveň je však pro mentální bulimii charakteristické opakující se úsilí o rychlé snížení hmotnosti jako „lék“ na prodělané záchvaty přejídání. Ty na sebe přitom obvykle berou podobu nejčastěji vyvolávání zvracení, nadměrného užívání projímadel či prostředků k odvodnění organismu, ale i prostého hladovění nebo přílišného a proto nevhodného cvičení či jiných fyzických aktivit.
Všechny tyto prvky potom doplňují problémy s přiměřeným hodnocením vlastních tělesných proporcí a tělesné hmotnosti, objevuje se podrážděnost, zhoršené soustředění a bohužel velice často i stavy deprese.
Mentální bulimii jako takovou potom můžeme dále rozdělit do dvou zvláštních podskupin, kterými jsou tzv. purgativní a nepurgativní typ. První z nich se vyznačuje tím, že nemocný sahá k „jednodušším“ nástrojům snižování tělesné hmotnosti, jako je právě zmíněné zvracení či zneužívání léků.
Osoby trpící nepurgativní formou bulimie oproti tomu ve svém snažení upřednostňují tvrdé diety či přímo hladovění a fyzicky náročné tělesné aktivity, přičemž pro předchozí typ charakteristické pravidelné zvracení nebo užívání projímadel u nich nenajdeme. Vzhledem k tomu, že většina z nás, jakož i velká část sdělovacích prostředků, klade rovnítko právě mezi tyto dva příznaky a bulimii jako takovou, spočívá nebezpečí nepurgativní formy bulimie jednoduše v tom, že často v tom kterém případě vůbec nemusí být rozpoznána.
Zároveň však musíme zdůraznit, že ani náš popis hlavních příznaků mentální bulimie není možné brát za naprosto závazný, před definitivním určením bulimie jakožto skutečné diagnózy je totiž třeba vyloučit některá jiná onemocnění, u nichž se mohou vyskytovat na první pohled velice podobné příznaky. Patří sem například poruchy gastrointestinálního ústrojí, které se rovněž mohou projevovat častým zvracením. Podobná je situace i v případě různých neurologických či psychických poruch, jako jsou například deprese či obsedantní poruchy, ale třeba i alkoholismus.
Ještě zde připomeňme, že u mnoha pacientů mohou být splněna dostačující kritéria jak pro diagnostikování mentální bulimie, tak i mentální anorexie. V takovém případě se potom obvykle dává „přednost“ anorexii.
Od ní se bulimie obvykle odlišuje v tom, že na rozdíl od anorexie se tak často nevyskytují výraznější úbytky na váze, stejně tak v případě žen nemusí tak často docházet trvalému vymizení menstruace.
Na samotný závěr pak dodejme, že podle statistik se zhruba u jedné třetiny diagnostikovaných případů anorexie později objeví bulimie, a to s udržením běžné váhy.
