V případě vlastní léčby anorexie se jedná o celkem komplikovanou záležitost. Nedají se zde totiž snadno uplatnit souhrnné metody, které by účinně fungovaly u všech pacientů. Je tedy více než jisté, že co se týče prevence tohoto onemocnění, je situace daleko složitější. To ale opravdu vůbec neznamená, že by nejbližší těch, jenž anorexie bezprostředně ohrožuje, měli být jakkoliv bezradní.
V souvislosti s anorexií se nejedná pouze o dodržování zdravého způsobu života. K tomu patří dostatek pohybu, vyvážená a pravidelná konzumace jídla, a především také celková snaha o vyrovnanost. Sice tenhle výčet tvoří ty nejzásadnější předpoklady, aby nás a naše blízké anorexie nepostihla, ale bohužel často se ukáže, že jich existuje daleko více.
Náš mimořádný zájem musí hlavně upoutat styl, se kterým se rodina ke stravování staví prakticky od narození potomka. Tento fakt bohužel neberou rodiče a především prarodiče dost často v potaz. Jinak řečeno anorexie se neobjevuje z důvodu toho, že dnešní společnost preferuje spíše hubené jedince. Nejedná se tedy pouze o důsledek přehnaného ztotožnění se s vyzáblými modelkami v pubertálním věku. Proto se nyní budeme zabývat způsoby, jak se dá do jisté míry anorexii předcházet, a to hlavně pomocí správných stravovacích zvyků, ale i jak se chovat k samotnému jídlu.
Zaprvé platí, že jedním z nejnebezpečnějších prvků, které vůbec můžete udělat, je nemocného přehnaně trestat nebo ho naopak odměňovat jídlem. Znáte to všichni. Hodně rodičů využívá různých pochutin a pamlsků k tomu, aby dítě bez odmlouvání udělalo, co se po něm žádá nebo naopak se přestalo chovat nevhodně.
V žádném případě nechceme nikoho poučovat, aby své děti nerozmazloval. Co se týče prevence poruch příjmu potravy, je tu důležité spíše to, že si tímto stylem dítě pamatuje, že strava neplní pouze funkci, jak zahnat hlad či společné rodinné obřady, ale že se tak uplatňuje i rodičovská vůle. To samo o sobě nemusí znamenat problém. Ovšem pouze do té doby, než se odměny a tresty v podobě sladkostí nebo jejich zákazu stanou nedílnou samozřejmostí života, že nám to už ani nepřijde divné. Je na místě malé shrnutí: pokaždé je lepší odměňovat i trestat dítě jinak, než přímo ve spojitosti s jídlem.
Zadruhé se často potýkáme s tím, že rodiče trvají na tom, aby dítě jídlo snědlo do posledního drobečku. Sice už nejspíš skončilo období, kdy učitelky na základních školách dlouho v jídelně stály nad každým, kdo nechtěl sníst studené filé s bramborovou kaší, pořád pociťujeme, že zrovna lpěním na tom, aby dítě vše zkonzumovalo, jej naučíme, jak si vážit nejen samotného jídla ale také snahy, která se pojí s jeho přípravou.
Z lékařského stanoviska se jedná o velmi nebezpečný mýtus. Ve skutečnosti se tu učí jen to, že jeho potřeby a pocity hladu nebo sytost nejsou otázkou toho, co u sebe může samo pozorovat a poté se podle toho řídit. Naopak jde o věc, která se týká hlavně rodičů. Přirozeně dítě si v tomto případě brzy uvědomí, že zrovna pomocí (ne)dojídání zásadně ovlivňuje své okolí. Chápe, že množství brambor na jeho talíři dokáže velmi ovlivnit atmosféru a rozpoložení v rodině. Naučí se tak manipulace svého okolí díky jídlu.
Tyto dvě skutečnosti vedou k tomu, že se u dítěte můžou vyvinout potíže, jak má vůbec vnímat a pochopit vlastní potřeby. A také, jak se jejich uspokojením doberete ke zdravému stylu, tedy žádné manipulační metody. Doufáme, že již nemusíme zdůrazňovat, že tento případ leží v jádru potenciálního rozvoje anorexie.
